ROMEA minulý týden předala v rámci tradiční soutěže Romano Suno v prostorách Amerického centra ceny vítězům Literární soutěže pro romské studenty, která byla vyhlášena u příležitosti Mezinárodního dne romského jazyka. Do prvního ročníku soutěže mohli zasílat své příspěvky romští studenti vysokých škol, včetně studentů studujících dálkově. V příštím roce se budou soutěže moci zúčastnit i studenti středních a vyšších odborných škol.

Zpravodajský server Romea.cz postupně zveřejňuje všechny oceněné práce. Dnes zveřejňujeme další příspěvek, tentokrát od Aranky Obodové, studentky 2. ročníku bakalářského studia v oboru sociální práce v Havířově, která se umístila na druhém místě.

Cesta k romství

Domnívám se, že bude nejvhodnější začít pravdivým lidským příběhem, který jasně poukazuje na to, kde hledat opravdovou romskou lásku. Tento příběh je plný zvratů a kotrmelců. Vždy, když dojde na lámání chleba, nesmíme zapomenout, že jsme Romové, i když to někdy bolí.

Má cesta začala v náručí mladého maďarského lékaře, který mě pozlatil jménem Aranka. Narodila jsem se osmá v pořadí, ze šestnácti dětí. Maminka pro mě neměla připravené jméno a odmítla mě vychovávat. Ujala se mě sestra mé matky, Maryša, která nemohla mít své vlastní děti. Tato vzácná moudrá žena s nádhernou okouzlující duší, potlučená životem, se pro mě stala opravdovou maminkou. Zpívala mi krásné romské a maďarské písně a učila mě básničky, které jsem z celého srdce milovala. Za ranního svítání při zpěvu ptáků a každý večer před spaním jsem děkovala tomu nahoře, pro mě, malou holku, to byl „Ježíšek“, za to, že mi poslal novou maminku, kterou jsem velice milovala. Žila jsem spokojeně v zákrytu nedotknutelného a bezpečného přístavu. Bohužel, opravdová maminka mi zemřela v den, kdy jsem šla poprvé do školy. Srdce se mi zalilo smutkem. Odchod maminky na věčnost mi připadal, jako by odplula nádherná plachetnice do romského moře.

Musela jsem se vrátit ke své původní rodině, kde jsem si připadala jako zatoulaná kočka, kterou matka nepřijala. Nepovažovala mě za svou dceru, protože jsem jí svou povahou připomínala parňi babu (neromskou babičku). Oslovovala mě bilondži (nemastná neslaná). Tatínek a moje starší sestra Božena mě měli rádi a pomáhali mi překonávat těžké chvíle. Tatínka měli Romové i gádžové rádi, byl oblíbený a pracovitý. Nikdy se nad nikoho nepovyšoval, měl rád své romství, byl to skvělý lavutaris (houslista). Tatínek vždycky říkával: „Já neumím číst ani psát, ale jsem cigán, který ví, co je paťiv (úcta), a jsem za to moc rád.“ Měl mě rád, zároveň jsem cítila, že má o mě obavu. Věděl, že štěstí je vrtkavé a slepé.

V jedenácti letech jsem byla rodičům odebrána a umístěna do dětského domova. Byla to stará zapáchající studená a strašidelná budova. Soudružky vychovatelky vypadaly a působily na mě stejně. Byla jsem poslušnou chovankyní, která neodmlouvá, plní soudružkami zadané úkoly. Měla jsem strach vyjádřit svůj názor nebo něco požadovat, např. nové papuče, i když mi z nich vylézal palec, nebo nesníst rajskou omáčku, kterou jsem nesnášela. Pokud si to někdo z „chovanců“ dovolil, okamžitě mu bylo soudružkami vychovatelkami důrazně připomenuto, jaká jsme nevděčná havěť, naši rodiče jsou příživníci, povaleči, zloději a Bůh ví, co ještě, a nepřispívají na nás ani korunou.

Každý večer jsem si říkávala romské říkanky, které jsem si sama vymyslela. Například Me som cikňi šukar čhajori / tu sal miri lačhi dajori / jekh, duj, trin, štar, pandž / me som tiri čhaj, tu sal miri daj (Já jsem malá hezká holčička / ty jsi moje hodná maminka / jedna, dvě, tři, čtyři, pět / já jsem tvoje holka, ty jsi moje mamka). Nikdo mi nerozuměl. Smála jsem se tomu a cítila se být svobodná. Ráda jsem se starala a pomáhala malým dětem, objímala jsem je a chovala v náručí. Vzájemně jsme si dávaly něco, co nebylo nikdy vyřčeno, ale silně prožito.

V šestnácti letech jsem se rozhodla navštívit svou rodinu, protože se mi stýskalo po otci a ve skrytu duše jsem doufala, že mě matka příjme jako svou dceru. Při vstupu do dveří našeho bytu mě zpozorovala matka, která mě nepoznala a říkala mi jménem mých sester. Až do doby, než ji na to upozornila má starší sestra, která řekla: „Mámo, to je Aranka.“ Matka se na mě znovu podívala a řekla: „Jaká Aranka?“ Nevěděla jsem, jak ji mám oslovit. Cítila jsem se poníženě. Tatínek ležel v posteli. Byl vážně nemocný, ale poznal mě hned, a z jeho úst jsem uslyšela své jméno. Dlouze se na mě díval, nic neříkal a po jeho utrápené tváři stékaly slzy. Věděl, že mi nemůže pomoci, ale já jsem byla naplněná jeho opravdovou, hřejivou láskou. Byla jsem šťastná. Zahrál mi na housle naši nejoblíbenější písničku „Čhajori romani“. To bylo naposledy, kdy jsem svého tatínka viděla, za několik měsíců po mém odchodu zemřel.

Ochranu a podporu jsem našla v romském klukovi z dětského domova, za kterého jsem se později provdala. Narodili se nám dva zdraví kluci, které jsem se snažila vést k poznávání romské kultury. Zpívala jsem jim romské písně a říkanky, přitom jsem si vždy vzpomněla na svou opravdovou maminku a na svého tatínka. Děti studovaly a já věřila, že je čeká krásný život.

V období vánočních svátků mě zasáhla další osudová rána. Nejstarší syn odešel do romského nebe. Najednou se mi celý svět zhroutil, umírala jsem bolestí, láskou a steskem. Nemohla jsem shodit těžký balvan ze svého srdce. Zpívala jsem si romské písničky, které jsem znala od svého tatínka a probudila se ve mně opět touha pomáhat romským dětem. Začala jsem pilně studovat. Získala jsem pracovní pozici terénního pracovníka. Moje pracovní náplň je pomáhat Romům v sociálně vyloučených lokalitách.

Dnes je mi 50 let, studuji vysokou školu. Celý život jsem balancovala nad propastí, ale nikdy jsem se nevzdala. Neustále myslím na Romy, jak jim pomoci, aby vybředli ze svého utrpení. Mrzí mě, že Romové ztrácejí svou duši, zvyky, hrdost, svůj romipen a od majoritní společnosti „gádžů“ přijímají s otevřenou náručí pouze to špatné. Všichni si musíme uvědomit, že musíme začít sami u sebe, i když je cesta velmi trnitá. Cesta ke slunci není zdaleka krátká, tak jako cesta Romů k sobě a k ostatním lidem v této rasisticky smýšlející společnosti. Lidé by měli držet pohromadě bez ohledu na barvu pleti či náboženské vyznání – ať je černý, bílý či žid – a navzájem se učit, poznávat, pomáhat si a nedělat rasové rozdíly.

Až jednou odejdeme k druhým břehům, měly by po nás zůstat životní obrazy plné lásky a pochopení. Nikdo z nás by neměl promarnit svou šanci, která mu byla dána na začátku jeho cesty.